Ještě se úplně nerozednilo, když se malý Vašek probudil. Tedy probudil. Spíše se dostal do stavu, kdy si matně uvědomoval, že již nespí, že jej něco neodbytného v podbřišku nutí vstát a jít se vyčůrat. Konečně se zvedl a mátožně se vypotácel směrem k toaletě. Popaměti otevřel dveře a v tu chvíli se strašně lekl. Z malé místnosti s diturvitovým klozetem se do chodby vykulil strýc Jeroným.

“Strejdo,” vykřikl Vašek.

Jeroným, kterého neprobral ani tak synovcův výkřik, jako spíše to, že se praštil do hlavy, se posadil, přičemž se zatvářil náramně připitoměle.

“Jé, Vašíku, proč nespíš?”

“Chce se mi čůrat, asi jsem to trochu přehnal s pitím,” řekl Vašek.

“To já taky,” odvětil Jeroným a uvolnil Vaškovi cestu.

Vašek pohlédl do mísy a udělalo se mu nevolno. Zavřel oči a spláchnul. Otevřel je teprve, až když se vyčůral.

“Docela jsem se trefil,” pomyslel si Vašek a odkráčel zpět do dětského pokoje.

Jeroným se zatím přemístil do kuchyně a začal si ohřívat hovězí vývar s játrovými knedlíčky, který objevil v lednici.

Podíval se z okna. Mlžné ráno se rozprostíralo mezi domy. Na chodníku mezi keři někdo stál. Nebo se mu to jenom zdálo? Ne, teď se ten někdo pohnul. Jeroným zkusil zaostřit, ale nešlo to. Přesto měl pocit, že jej dotyčný pozoruje. Nejspíš to bude pejskař, napadlo Jeronýma. Najednou uslyšel, že se hovězí vývar začal vařit. Rychle se otočil a ztlumil sporák. Vzal lžíci a opatrně ochutnal. Něco tomu podle něj chybělo, ale nemohl si uvědomit co, a tak začal do průzkoumávat kořenky své sestry.

Zatímco přemítal nad chutí polévky, tajemná postava před oknem vyšla ze svého úkrytu, z kapsy vyňala bílou obálku, vhodila ji do schránky, otočila se a rychlým krokem odcházela. Kdyby Jeroným v tu chvíli zrovna vyhlédl z okna, tak by uviděl, jak onen neznámý vstupuje do taxíku.

Co už by ale stejně na takovou dálku zjistit nemohl, by bylo, jak dotyčný říká ve voze řidiči “na letiště, příteli” a jak se ho taxikář ptá, kam že to letí, a pan Kristián Procházka se zasní a odpovídá “do Pekingu za svou milou”.