14. kapitola - Splněný sen
6. 5. 2013
A je tu úzká tmavá ulička a dům osvětlený červeným lampionem se záhadným nápisem nad vchodem. A je tu i krásná dívka – moje průvodkyně Lan-li. Kristián se ztrácí v jejích lehce sešikmených očích. Lesklé černé dlouhé vlasy ladí s červeným kalhotovým kostýmem s vyšitými květinami a draky. Oblékla se tradičně jen kvůli němu, jinak, jak ho informovala, má nejradši vyšisované džíny. Odkudsi zaznívá tlumená hudba. Co o Číně věděl? Nejvíce mu tanuly na mysli úryvky z knížek o soudci Ti. Takovou Čínu chce poznat, pravou, zemitou, ne města ze skla a oceli, rušné křižovatky a téměř nadzvukové vlaky. Kristián byl totiž nenapravitelný romantik a jeho průvodkyně to věděla. Zapadlá restaurace s blikajícími lampiony, omamná vůně doutnajících tyčinek, sochy a sošky vědoucího Buddhy. A štíhlá, téměř průsvitná Lan-li vypráví o historii města, o této staré čtvrti připomínající uplynulá staletí, hovor prokládá citáty z Konfucia. Jak se liší od všech dívek, které prošly jeho životem … Řeč plyne, Buddhové se usmívají a řasy dívky Lan-li se vznášejí v rytmu motýlích křídel. Neuvěřitelná pohoda, čas se zastavil. A možná, že se posunuli o několik století do minulosti, sedí tu s líbeznou první dámou, které chybí jen vějíř. Kristián cítí, že sem tak nějak patří; přes to, že procestoval spoustu zemí, jen tady našel, neváhal to nazvat, NIRVÁNU. Najednou se mezi vůni tyčinek prodírá ještě jedna, o poznání prozaičtější, ale o nic méně opojná – vůně neznámého jídla, záhadná, pronikavá. Lan-li se usmívá, nediv se, jsme v nejdražší a nejstylovější restauraci, kde podávají opravdové místní dávné speciality. Nedat si je by byl doslova hřích. Kristián samozřejmě nechce hřešit, a tak se neobratně potýká s umně zdobenými hůlkami. Lahodné kousky masa se rozplývají na jazyku. Příborem by to šlo lépe, ale nechce zklamat svou průvodkyni a narušit kouzlo okamžiku. Proč je tu tak všechno stoprocentní? Moci tady zůstat navždy: vybrat si, zda být buddhistou, taoistou či konfucianistou … Po večeři sklenka vína. První, druhá, třetí. Tak dobře jsem se ještě nikdy nenajedl, rozplývá se. Čím to? Líbezná Lan-li se usměje. Všechno je tu totiž zcela čerstvé, každý host se může přesvědčit. Okamžitě podlehá jejím dolíčkům ve tvářích, nechá se vzít za ruku a odvést zadním vchodem na malý dvorek s kvetoucí magnolií pod měsícem v úplňku. Pojď, zašeptá, otevře dveře přístěnku a doslova ho vtáhne dovnitř. Pak rozsvítí. Co to je? Co to jen je? Desítky vyčítavých očí z bambusových klecí, vzduch provívá přátelské vrtění ocasů. Ne, ne, ne! Kristián hrůzou rozhazuje ruce. Naráží do skleněného akvaria, to se na zemi tříští. Honem ven, rychle pryč, jenže sklouznutí, pád mezi cosi pohybujícího se, syčícího, kroutícího se. Za pár sekund již pevně objímá záchodovou mísu a zvrací, ale nezvrací, blije, ale co blije, pokouší se obrátit naruby.
Domů, d o m ů, D O M U !!!
Komentáře
Přehled komentářů
Alenko, to se krasne cte, clovek privira oci a primo se vciti do te pohody. Neco podobneho jsem take prozila v Kanade. A ten konec - to je to prave orechove.
Take me bylo spatne po snecich, ustricich a ruznych morskych potvorach.
Ale clovek musi vse zazit a prozit, jen tak si vychutna zivot.
Blanka
Splneny sen
(Blanka Bartsch Forstova, 6. 5. 2013 10:44)