Kristián se namáhavě zvedl, a zatímco chytal na roztřesených nohách rovnováhu, náhle věděl, co udělat. Své následující konání tak už nemusel podrobovat žádné rozumové úvaze. „Promiň, Lan – li „ zamumlal, zvedl rychle obě ruce vysoko nad hlavu, a pak je nechal prudce dopadnout na její ramena, těsně u krku. Tento útočný(nebo pro tuto chvíli spíše obranný?)manévr se mu nejspíše vybavil z nějakého kdysi shlédnutého asijského bojového filmu. Ani ho proto nepřekvapilo, že se dívka hned a bez hlesu poroučela k zemi, kde zůstala nehnutě ležet. Čas přestal existovat. Psi v kotcích zpozorněli.          Na zemi se povalovala jakási tyč. Ve chvilce byla dvířka všech klecí vypáčena a zvířata jako na povel tiše odběhla přilehlou nízkou chodbou kamsi dozadu. Až na jednoho. Ten zůstal, dívaje se mu přímo do očí. „ Proč neprchá jako ostatní?“ pomyslel si Kristián a rozhlédl se. Na stěně objevil viset provaz se smyčkou. Sundal jej a pomalu, klidně  ho přetáhl psovi přes hlavu. „ Tak pojď, přece tu nezůstaneš. A víš, co? Budu ti říkat Lucky. To znamená štěstí, víš? Co ty na to?“ Pes mlčel. Bodejť ne. Naštěstí ani jeden netušili, že la ki čínsky znamená pochoutka. Pak prošli chodbou, na jejímž konci už na ně všechna ta psiska čekala. Ve dveřích trčel klíč, po jehož otočení se ocitli na tmavém dvorku, z něhož vedla už o poznání světlejší ulička. Tunýlek ke svobodě. Náhle volní psi se okamžite rozutekli, zatímco Lucky s Kristiánem rozvážně odcházeli. Už nebylo proč spěchat. Čas se opět sunul svým obvyklým tempem.„Předložte prosím průkaz zdravotní způsobilosti vašeho psa a povolení k jeho odcestování ze země.“ Pronesl celní úředník hlasem, typickým pro jistá povolání. „ A proč?“ opáčil otázkou Kristián, který z podstaty své povahy i svého přesvědčení nechápal žádný z principů obecně platných předpisů. Všechna ta podivná pravidla a nařízení byla podle něj schválně vymyšlena jakýmsi anonymním šílencem jen k trápení jedinců a lidstva jako celku. „ Ostatně,“ pokračoval odhodlaně, „ můj pes žádná taková potvrzení nepotřebuje, viď Lucky, a tak teď spolu také odletíme.“ „ V tom případě, je mi líto,“ s nezměněnou komisní barvou hlasu pronesl celník a s vědomím neotřesitelné převahy své úřední moci provaz z Kristiánovy ruky klidně, ale rychle vyškubl, načež jej předal za ním stojícímu zaměstnanci. „ Nyní vás žádám, abyste pokračoval koridorem k transitu, neboť jste již odbaven.“Kristián, šokován tímto jednáním a nečekaným zvratem, apaticky a poslušně vykročil. Když se, aniž věděl jak, ocitl v letadle, byl posazen k okénku a jako naschvál na tu stranu, odkud dobře viděl na odehrávající se marný zápas. Muskulatura zřízence nedávala Luckymu žádnou šanci. „ Tak tomu nahoře nestačí, že mi ho vzali – musí mi to ještě dát takhle sežrat do mrtě,“ pomyslel s trpkostí na Stvořitele. Krk a srdce mu sevřela obruč lítosti. „ Tak to vidíš, pejsku, konečně jsem měl možnost pomoci někomu hodně potřebnému, ale marnost nad marnost a nic než marnost,“ citoval v duchu. „ Svému osudu nakonec stejně neujdeš. Budiž ti žaludky gourmetů lehké…“ Letadlo sebou trhlo a pomalu rolovalo ke startovací dráze. Boj zvířete a muže neustával. „ Co nevidět zatočíme a já tak už aspoň konečně budu ušetřen té kruté podívané.“ Vtom zpozorněl. Čert ví, jakou náhodou se Luckymu podařilo vytrhnout svému strážci a vzápětí už pádil přes betonovou, posléze travnatou letištní plochu pryč od koncentrovaného zla, kamsi daleko, k sotva se rýsujícímu plotu. Kristián maně zatnul pěsti. „ Bože, odpusť, že jsem o tobě pochyboval,“ vydralo se mu ze rtů, že ty mu taky držíš palce? Utíkej, Lucky, utíkej, ať dostojíš svému jménu!!!! Letadlo mezitím dokončilo zatáčku a začalo nabírat rychlost. Po chvíli zvedlo nos a stejně jako tolik jiných před ním odlétalo slabou mlhou do všemi dosud skryté budoucnosti. Hodně štěstí, Kristiáne.  Kdo ví, zda jej nakonec také nebudeš potřebovat.