Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. kapitola - Haf

9. 10. 2013

 

„Sbohem, kamaráde“. Ještě jednou se ohlížím a mám chuť zamávat, ale přes všechny ty mraky a výšku už si jen představuji, že se můj nový přítel také naposledy zadíval mým směrem. A že ví, tak jako já, že tohle setkání bylo jakýmsi mezníkem v našich životech. Neumím to vysvětlit, ale tak nějak to cítím. Také se loučíte nadvakrát? Já nikdy nezapomenu. Jako bych se chtěl ujistit, že to loučení není skutečným rozloučením, ale naopak jakýmsi potvrzením, že se ještě uvidíme.

Přivírám oči, lehce se zasním a tak nějak si fouknu „pod vousy“. Pohodlně se usadím a nastavím tvář hřejivým slunečním paprskům. Ocitám se v lehkém snění, tak jako vždy, když jsem měl tu možnost mžourat skrze přivřená víčka do teplého světla. Uvědomuji si, že cestou domů budu mít čas popřemýšlet sám nad sebou. Co jsem v dosavadním životě dělal špatně. Zkusím začít znovu. Začnu jinak. Vezmu si poučení z chyb, které jsem udělal a nebudu je už nikdy opakovat. Nikdy, rozumíte?!!!  Raději budu myslet na budoucnost a minulost nechám za sebou, jako čáru na nebi po právě prolétajícím letadle. Ta po chvilce mizí a nikdo si po ní ani nevzdechne. Pcha, no vida, nikdy by mě nenapadlo, že použiji příměr spojený s letadlem. Už to začalo. Nový, naprosto dokonalý svět, který si nehodlám nechat vzít. Jaká nádhera, jaké štěstí. Lucky, lucky, lucky. Od teď už jen samé štěstí…..
A po ženských už se ani neohlédnu. Beztak se díky nim vždycky dostanu do průšvihu. Maximálně si s některou vrznu, ale rozhodně žádné řeči, žádné dlouhé namlouvání. Ani slovíčko lásky. Nic takového. Rychle na to skočíme a pak honem pryč. Odhaduji, že pár vteřin bude stačit. Já, fešák v nejlepších letech. Ještě mě budete přemlouvat, abych vám ukázal osmý div světa, krásky.
Jen velmi nerad se probírám z lehkého rozjímání. Tohle snění mám fakticky rád. Asi raději, ne, asi určitě raději, než život skutečný. Snad jen s výjimkou sexu a jídla. Tyhle dvě věci bych za sny nikdy nevyměnil. Asi už víte, na co právě myslím. To jsem zvědavý, co dostanu dobrého k jídlu. Cítím, že můj žaludek už se hlásí o slovo a v mé fantazii se začínají odehrávat ty nejneuvěřitelnější vize. Pohádky o plném talíři navařených dobrot. Vždyť si to po tom drámu zasloužím. Gulášek, teplá polívčička, buřty, nudle s mákem, řízky. Bože, Petrovy řízky. Ano, ano, už se to nezadržitelně blíží. Všechny chutě se mísí dohromady, ale to mi vůbec nevadí. V žaloudku se to pěkně srovná. Uvědomuji si, že dobře jsem se nenajedl snad celé týdny. O to intenzivnější jsou mé prožitky.  Začínám slintat jako bernardýn. Vůně se line uličkou a kdesi vpředu jsou slyšet zvuky cinkajících příborů. Musím se držet, abych se neprozradil. Copak jsem nějaký zvíře?
Až se vrátím domů, budu si hrát na toho největšího chudáka, co se vrátil se spoustou nekvalitních vzpomínek. Nechám se obskakovat a politovat. Těším se jak malej. Hlavně to správně načasovat. Přijít tak akorát, až budou všichni doma. Nenápadně se přiblížit a pak je překvapit svým, řekl bych nenapodobitelným hlubokým HAF…..
 
 
4. září 2013
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Haf

(Blanka Bartsch Forstova, 5. 12. 2013 12:48)

Vlasti, je to krásné zakončení - plné optimusmu. Sláva nám všem - za naši společnou Štafetu. Byl to úžasný nápad, psát jednu povídku společně.
Ahoj