Vendula se s úlekem probudila. Kde je Jeroným ? už by měl přiletět, psal takový zmatený dopis, něco o Číňanech a bože, že máme trojčata ? co se děje?

Probrala se, napila se vody ze sklenice na nočním stolku.

„Bože, naštěstí to byl sen!“ oddychla si.

Venku svítalo, Václav ještě spokojeně oddychoval a pochrupával. Má ještě čas, vstává až kolem šesté, a teď ještě není pět.

V tom ucítila napětí v podbřišku.

„Co se děje? že by se už mimoušek hlásil na svět?“ myslela si.

„Je ještě čas, termín mám až za čtrnáct dní, to ještě počká. Pokusím se usnout a zaspat ten zmatený sen“ řekla si v duchu, otočila se na druhý bok. Snažila se usnout, ale pořád jí do paměti pronikaly vzpomínky na sen o Jeronýmovi.

„Co to znamená? že by se Jeronýmovi něco stalo?“. Nevěří na vykládání snů, na různé předpovědi. Myšlenka na trojčata jí ale nedala usnout.

„Že bych už opravdu začla rodit? Ale ne, ještě ne. Ještě že opravdu nebudu mít trojčata. Můj mimoušek se má k světu. Na poslední kontrole říkal pan doktor, že asi budeme mít chlapečka. Václavovi jsem to neře... Au, broučku, taky ještě chvilku spinkej“ v duchu si povídala.

V paměti se vracely vzpomínky na porod Vašíka. Tehdy to šlo dost rychle, bude muset Václava probudit.

„Musím kontrolovat hodiny, ještě chvíli budu v klidu ležet.“

Tašku má připravenou, oblečení do porodnice taky vybrané, přezůvky taky. Tak kdyby to přišlo už dnes, měli by to snad stihnout. Jen Václav by si to měl v práci vyřídit, chtěla by aby byl u porodu.

Vendule se podařilo na chvilku usnout.

„Cože, auu, mimoušku, ještě počkej, ještě aspoň týden. Kdy to bylo naposledy ? před dvaceti minutami? no, to je už napínavé. A ještě ten ošklivý sen, bože, co že to Jeroným psal ? že  se naše miminko má jmenovat nějak Xi? No my jsme se s Václavem vlastně nedomluvili jak se bude mimoušek jmenovat, proč jsem mu neřekla, že budeme mít chlapečka? Myslela jsem že ho překvapím, a teď nevím jak se bude jmenovat. Co mám dělat?“ Vendula začala vstávat. Najednou nevěděla co má dělat, jestli má vstát, nebo ještě ležet a být v klidu aby porod nepřiblížila. A do toho starost se jménem.

„Václave, Václave“ snažila se ho probudit. Marně, má ráno tvrdé spaní.

„Václave!“ řekla hlasitěji.

„Co se děje?“ odpověděl v polospánku. „Vždyť ještě budík nezvonil, ještě spi,“ otočil se na druhý bok.

„Václave, měla jsem ošklivý sen, že budu mít trojčata.“ skoro s pláčem se ho snažila probudit. „A nevím co mám dělat. Václave.“

„Ale, spi, vždyť víš že nebudeš mít trojčata, to byl jen sen.“

„Auu, už je to tu zase, už mám asi bolesti, Václave, vstávej, prosím.“

„Co, co, co se děje? už je to tady? Co je tady?“ překvapeně se Václav posadil na posteli.

„Asi už musíme jet do porodnice, a jak to bolí, ouuu!“

„Co mám dělat? Honem, kde mám košili a ponožky, večer jsi mi je dala prát, kde mám čisté?“

„Prosím tě, uklidni se.“ Najednou si Vendula uvědomila, že je Václav nepoužitelný, že zbytečně zmatkuje.

Bolesti se objevovaly už po čtvrt hodině, ještě byly snesitelné. Tak se osprchovala a oblékla. Václav zatím zmateně přecházel z kuchyně do pokoje.

„Vendulko, chceš kafe? Budeš něco snídat? Kde mám ty ponožky?“

Na snídani neměla nejmenší pomyšlení. Ještě že Venouška poslali k dědovi. Má tam dost klukovské zábavy, s dědou kontrolují čápy, z pramičky chytají ryby, je jim dobře.

A zas to je tady, zas za čtvrt hodiny.

„Václave, musíme už jet, nechtěla bych porodit v autě.“

„Prosím tě, co děláš, vždyť doktor říkal, že to bude až za čtrnáct dní, tak ještě nezmatkuj.“

„Václave, prosím tě, věř mi, už to poznám, musíme jet. A cestou zavolej do práce, že dnes nepřijdeš. Už se nám opravdu dnes mimoušek narodí.“

„Mimoušek ? Mimoušek? počkej, to jako že budeme mít kluka?“

„No ano, bude to chlapeček, říkal mi to doktor na poslední kontrole.“

„To jsem zvědavej, jestli to ten doktor poznal stejně jako s tím termínem, jak se přepočítal, prý že za čtrnáct dnů a ty říkáš že to bude dnes, to jsem zvědavej. Doktorům se nemá věřit.“

„Václave, prosím tě, už pojď, už mám bolesti dřív než po čtvrt hodině, ať to stihneme. Prosím tě, vezmi mi kufr.“

Václav šel do komory a bral kufr, co vozí na dovolenou. „Tenhle chceš?“

„Ale ne, tady mám připravený kufřík s věcmi do porodnice, tady je. A už pojď, já si ho vezmu sama.“

Vendula si bere kufr a odchází k autu. Cestou se musí zastavit pro teď už silnější bolest. „jen aby mi neodtekla voda, to by bylo řečí...“

Václav se ještě vrátil pro klíče od auta, zapomněl je na poličce. Do porodnice dojeli včas.

V čekárně sestra Vendulu přijala, vyplnily nezbytný formulář . Jen se jménem si Vendula pořád nevěděla rady. Jaké jméno pro chlapečka by měla napsat.

„Václave, prosím tě, poraď, Když to bude chlapeček, jaké mu dáme jméno, prosím rychle, .. auu, už je to tu zase..“

„Vždyť jsme o tom už mluvili, Vendulko, vzpomeň, říkala jsi, že je jméno Jeroným se ve vaší rodině dává už několik generací. Tvůj děda i otec byl Jeroným, tvůj brácha taky. No, že by se mi to moc líbilo, nemůžu říct, zvlášť když si vzpomenu na šváru, ale jestli budeme mít chlapečka, zvyknu si. Když se v naší rodině dává jméno Václav, taky jsi nic nenamítala, beruško Vendulko moje. Vždyť mu můžeme říkat třeba Jeroušku, nebo Rony,  nebo nějakou zkratku vybere Vašík. Tak se už netrap.“

„Vendulko, ale musím tam jít s tebou?“ přiškrceně ze sebe po chvilce vypravil.

„Proč, nechceš? vždyť jsi mi to slíbil, mluvili jsme o tom, chtěla bych  tě mít u sebe, abys mě držel za ruku.“  Vendule se objevila slzička v oku.

„Už je to tu, - voda, tak já jdu. Sestři, prosím ...“

„Tatínku, půjdete s námi?“ ptá se sestra. „No tak počkejte tady.“ Vidí, že by měla s ním víc práce než s rodičkou.

Václav přechází po čekárně, usedá na lavici v rohu, a zase přechází. Chvílemi se napije z automatu na vodu. Ani neví jak dlouho tu čekal, když slyší hlas sestry: „Tatínku, vstávejte, máte krásnou holčičku. Váží tři kila sedumdesát a měří padesát dva centimetry. Obě jsou v pořádku.“

„Počkejte, co, holčičku? měli jsme mít kluka, nespletli jste se? Podle ultrazvuku to prý měl být kluk!“

„Ne, nespletli, to se někdy stává. A vaše holčička je krásná, letos je zatím nejhezčí, na tom jsme se shodli všichni tady.“

Václav si s úlevou oddychl . „Tak to nebude Jeroným, nebude, výborně.“ Sestra se na něj nechápavě dívá. „A jak se jmenujete vy?“ptá se jí.

„Anna, proč?“

„Protože jste mi přinesla tu krásnou zprávu. Může se naše holčička jmenovat taky Anička?“

„No, proč ne, ale jestli s tím bude její maminka souhlasit. Za chvíli za ní můžete jít.“

Václav ještě chvíli netrpělivě přecházel po čekárně, usmíval se.

Maminku i holčičku převezli do pokoje. Vendula je unavená, ale šťastná. Václav stojí ve dveřích a neví kam s rukama, udělá pár kroků a opatrně se skloní k Vendule.

„Vendulko, beruško moje, máme holčičku princezničku, já jsem tak rád.“

Vendula se usmívá trochu překvapeně. „A já jsem si myslela, že jsi chtěl radši kluka.“

Václav se skloní k miminku v pojízdné postýlce. „A mohla by se jmenovat Anička?“ ptá se Venduly trochu nesměle.

„To víš že mohla, Anička byla moje babička, která se o nás starala, když byli naši rozhádaní, bylo mi u ní dobře.“ Vděčně se na Václava podívala.

Václav už dál nic neříkal, nevysvětloval, jak ho to jméno napadlo.