9. kapitola KRISTIÁN PROCHÁZKA VYPRAVUJE STÁNĚ ŠPACÍROVÉ
10. 5. 2012
Kristián Procházka , majitel a jediný zaměstnanec cestovní kanceláře, která šije zájezdy na míru se zastavil před zrcadlem, aby si upravil šedého motýlka, který ho jedním křídlem otravoval pod krkem.
„ áááááááá“, vyplázl na sebe jazyk a vycenil zuby. Ještě před hodinou se cítil pod psa a najednou měl radost . Nakonec se rozchechtal a přetančil kancelář až ke glóbusu, pak vzal krejčovský metr a šel změřit vzdálenost z Číny do Prahy. Údaj si velkým písmem poznačil do kalendáře a rozverně tam přimázl i červený vykřičník. Měl k tomu sakra důvod.
Sotva před hodinou potkal na rohu mladýho, tedy Vendu, a ten mu nahlásil, že přijede strýček Jeroným a taky, že má ségru , která vypadá jako šikmooká panenka.
A je to tady!
Procházka si často mluvil pro sebe. „ Ták, Procházko, koukni se na sebe, jsi táta, máš syna.“
Aby nevznikla mejlka, Procházka s nezbláznil, ale pruh látky s jeho vzpomínkami byl dostříhán téměř do konce.
Co tušil, bylo potvrzeno. Poslal Jeronýma za rajským snem. Zájezd na dobu neurčitou, střižený na míru. Sice si to trochu vyčítal, ale musel to udělat.To si nechte vyprávět, bylo to totiž takhle..
Vendova babička, tehdy čínská dívka Li přijela studovat do Prahy medicínu, chtěla se věnovat rehabilitaci sportovců, sama byla dobrou atletkou, a pokud měla příležitost běhala každý závod. No a já jsem studoval angličtinu a mandarínštinu na UK a jako student jsem brigádničil na Strahově ve studentské ubytovně. Když někdo potřeboval, tak jsem tlumočil. Jednou jsem takhle přebíhal mezi ubytovnou a stadiónem a potkal jsem šikmookou dívku s tak tlustým copem, že by se za něj vytáhl topící z vody. Brečela. Byl jsem sice plachý student, s dívkami jsem to moc neuměl, ale gentleman, to jsem byl. Zkusil jsem na ni promluvit a myslím, že jsem ji i lehce dotkl. Byla tak překvapená, že na ni někdo mluví její mateřštinou, že se mi svěřila.
„ Praskla mi guma u trenýrek a za chvíli mám závod, vůbec nevím, co mám dělat?“
Tehdy nosily všechny dívky modré tričkovinové trenýrky s gumičkami u stehen.
Vyprsknul jsem smíchy, chvíli mi to v hlavě šrotilo, a pak jsem za stromem sundal svoje plátěné červené trenýrky a natáhl si tepláky naostro.
Li nastoupila k běhu v červených trenýrkách, kdyby neměla ten cop, každý by si myslel, že je kluk.
Byla v závodu druhá a pro mne nadlouho první a jediná láska.
V říjnu l970 jsem měl nastoupit do školy do třetího ročníku, ale řekli mi, že už nejsem zapsán a začaly vylejzat různé mé politické škraloupy z ruské okupace a kontakty na čínské disidenty, a pak mě zabásli. Těch sedm měsíců mi bylo hrozně. Myslel jsem na Li, ale nemohl jsem se kontaktovat ani s vlastní rodinou.
Nakonec mě pustili a šel jsem pracovat do „ kolbenky ‘”, kde měli velkou družbu s čínskými soudruhy a moje jazykové znalosti, i když jsem politicky nespolehlivý se prostě hodily. Li už jsem nikdy neviděl. Narodil se jí syna hned potom ještě holčička s jakýmsi Václavem, ale nesměli se vzít a Li poslali zpět do Číny.
Už jsem se pak nikdy nezamiloval a po revoluci založil cestovní kancelář jen proto, abych se podíval do Číny a našel svou Li.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
