Jedu  na výlet do neznámých hlubokých lesů. Předpověď slibuje jeden z posledních hezkých podzimních dní. V batůžku svačina, láhev s vodou, mapa, foťák, pláštěnka, všechno jako jindy.   Venkovské nádražíčko s dokvétajícími muškáty, ospalá víska s hospodou už před lety zavřenou, konzum, pomník padlým v obou světových válkách. Zapisuji všechno do notýsku, podle mého návodu půjdou příští turisté. U posledního stavení  na mne štěká pes a sápe se přes plot. Rychle na lesní cestu, radím se s mapou, na třetí křižovatce zahnu vlevo. Bezstarostně stoupám na návrší. Les se rozestoupí, cesta se ztrácí v polích a mezi chmelnicemi, obloha náhle zešedla, začíná mrholit, vidět není na krok. Kam teď? Kde je moje odbočka? Bezradně otáčím mapou. Kde je sever? Buzolu, tu malou krabičku, co leží doma v tom nejspodnějším šuplíčku, tu kdybych tady měla!   Ani stromy s lišejníky nefungují. Bože, to mám ale zaměstnání! A k zachmuřenému nebi letí narychlo spíchnutý dopis Ježíškovi – moc prosím, naděl mi k Vánocům turistickou GPS navigaci! Spásnou myšlenku však  vzápětí vystřídají pochyby.  Jak je na tom ten nahoře s moderní technikou? Má vůbec nějaké odborné asistenty nebo poradce ve věcech digitálních?  (Výlet končí šťastně, do civilizace mě bezpečně vede staré dobré elektrické vedení. A začínám se těšit na Vánoce.)