Právě jsem vstala od televize. Dávali poslední rozloučení s legendární atletkou. Kvůli pandemii velice komorní, s respirátory a rouškami  na obličejích smutečních hostí, i Danina oblíbená cimbálovka se s ní loučila zamaskovaná. Velice dojemné, velice absurdní. A záplava květin. Ty měla paní Dana moc ráda. Jak to vím? Prostě to vím. Měly jsme totiž spolu stejnou zubařku (ano, tu laskavou paní doktorku, která ode mne dostává naše almanachy a ráda čte zubařské povídky!). Několikrát jsem se s ní setkala v čekárně před ordinací. Tam byly květináče všude, na parapetech, stolcích i na zemi. Paní Dana vždycky popadla konvičku, natočila vodu a začala zalévat. Nedalo mi to a přidala jsem se k ní, oždibovaly jsme suché lístky muškátů, povídaly si o kytkách. Já jsem si na víc netroufla, oštěpem jsem nikdy neházela a teď už se to učit nebudu.

Pak na mne došla řada a v ordinaci jsem řekla paní doktorce – „vy máte slavnou pacientku a ještě k tomu se vám tady stará o kytky!“. Ta milá paní zubařka se začala smát. „ Když paní Dana odejde, tak vždycky hned posílám tady sestřičku, aby šla vodu z květináčů vylít, že je to tak, sestři?“  Aha, spolu se tomu smějeme. Ale je to přece jasné, všechno v životě dělala víc než naplno.