Taky v sobě jistě máte vzpomínku na to krásné období, kdy se svět otevíral dokořán, dětské touhy se rozlétaly bez hranic a kdy vznikaly první sny a představy o budoucnosti. Kluci chtěli být bagristou či kosmonautem, holčičky paní doktorkou nebo kadeřnicí, jak kdo.

      Moje vnučka Nikolka už má také jasno. Chce být spisovatelkou. Přesněji řečeno, chce být spisovatelkou, protože má za to, že už teď spisovatelkou je. Do školních písanek totiž píše pohádky, O Karkulce, O perníkové chaloupce, O třech prasátkách… Píše anglicky a vkládá do těch všeobecně známých příběhů svou bohatou obrazotvornost a fantazii. A já – skromná a vděčná účastnice této tvorby – se opět dmu pýchou.

      Měla jsem potřebu se o své pocity se svou vnučkou podělit:

      „Niki, já z tebe mám takovou radost! A víš, že já jsem taky vždycky chtěla být spisovatelkou?“

      Nikolka se dlouze zamyslela a nevěřícně odpověděla otázkou:

      „Opravdu?“

      „Opravdu, chtěla jsem se stát spisovatelkou jako teď ty…“

      Nikdy nezapomenu na ten pohled plný pochopení, politování a soucitu, když to dítě proneslo:

      „No vidíš, a nakonec jsi babička…“