Jdi na obsah Jdi na menu
 


Libuše Šnoblová: Ruské kolo

16. 4. 2010

Teplákově modré nebe ještě ztmavlo a zavěsilo na sobě, jako na vánočním stromku, Malý vůz, Velký vůz i Polárku, všechna ta astrologická překvapení, která vidí jenom někdo, jenom odněkud a jenom někdy a dává tak  lidem šanci objevovat a pozorovat malé zázraky...

    Objevování, hledání a dojetí dávali i v televizi. Byl čtvrtek večer a pošťák Ondra, s moderátorkou Ester a hosty hledali ztracenou minulost v pořadu Pošta pro tebe. Nikdo pořádně nevěděl, zda jsou příběhy lidí ve studiu vymyšlené nebo skutečné, ale i tam se měly odehrávat zázraky. Zázraky  potkávání.

Studio bylo upraveno tak, aby mezi hostem, který si přál potkat někoho z minulosti  a nalezeným  člověkem byla zástěna a každý si pak mohl zvolit, zda ji chce otevřít a  iniciátora setkání po letech vidět.

    „Dobrý večer. Dnes přijala pozvání do studia paní Dagmar,“ představila moderátorka ženu středního věku. „Paní Dagmar,“ koho jste si dnes pozvala,  jaký úkol bude mít pošťák Ondra?“

    Paní Dagmar, v šatech, které nosívala do divadla, ještě než jí její žárlivý bývalý manžel prožárlil i chuť do divadla jít a s čerstvě upravenou hlavou od holiče se nadechla a dojatým hlasem se vrátila o čtyřicet let zpátky.

   „Bylo to v srpnu 1968 a dostali jsme nový byt na sídlišti v Krči . Jezdila jsem do centra  do školy, nejdříve autobusem na Kačerov, a pak tramvají č. 14, víte tou starou, bez dveří. Hrávaly jsme s holkama ze třídy takovou hru na rafinovaného černého pasažéra, ve které jsem automaticky pokračovala i o prázdninách. Nikdy jsme si nekupovaly jízdenku, a když některou z nás chytil revizor, vymýšlely jsme si různé holčičí fígle, jak nezaplatit pokutu. Strašně jsme se tomu pak nachechtaly, dokonce jsme vypracovaly ‚návod k použití revizora‛. Za jednou spolužačkou šel revizor až skoro ke vchodu do školy, ani se na něj nepodívala, na nic nereagovala, a tak to pak vzdal. Skoro jako pokerová hráčka. Bylo to pro nás,  jako svézt se na Matějské na ruském kole. Kabinka se nahoře na chvíli zastaví, pocítíte v žaludku tíseň, a pak v nečekaném okamžiku klouzáte po schůdcích v žaludku dolů, do reality.

   Neměla jsem lístek ani toho rána, 21. srpna. A když jsem zaslechla obvyklé  ‚kontrola jízdenek, prosím‛, postrčilo mě to do hry.  Mladý muž, zřejmě brigádník, mi ukazoval revizorský odznak.

   ‚Zrovna jsem si ho chtěla štípnout,‛ podívala jsem se mu přímo do očí, usmála se podle návodu, ten revizor se mi strašně líbil.

   To už jsme byli skoro na náměstí Bratří Synků, tramvaj náhle zastavila, bylo slyšet střílení a hluk, jako když se valí lavina. Vylezli jsme z tramvaje...

   Válka… tanky… Rusáci..“ Vypukla panika, dav se řítil ulicí jako láva.

Revizor mě tam vzal za ruku, přitiskl a objal. Báli jsme se a ten strach i okouzlení zároveň způsobilo, že jsem byla pořád ještě v tom ruském kole a tam jsem se zamilovala.

Jenže dav nás nenechal tu jízdu prožít, zmatek nás rozdělil.

   Pak jsem se vrátila domů a  po prázdninách pořád doufala, že ho někde náhodou potkám. Všem spolužačkám jsem poskytla jeho popis, vždyť jsme byly expertky na revizory.

A taky jsem si konečně pořídila legitimaci na MHD. Věřila jsem, že když nebudu jezdit na černo, že budu odměněna setkáním s ním. Ale byla to hloupost, nikdy už jsme se neviděli. Dnes bych se s ním moc chtěla setkat…“  Dagmar se zlomil hlas.

   Pošťák Ondra se mezitím z obrazového záznamu hlásil odněkud z Chomutova.

  „Tady pošták Ondra, jsem před domem, ve kterém bydlí pan Josef. Zazvoníme a uvidíme, jestli je doma a převezme naše pozvání.“

Před okny bylo vidět trávník, krátký jako právě vyrostlé osení a v něm se rozvaloval umělý zajíc, kachna s kachňátkem a samozřejmě rozesmátý trpaslík.

   „Dobrý den, jsem pošťák Ondra, jste pan Josef Veselý, který pracoval jako revizor v DP v srpnu 1968?“

   „Ano, to jsem.“

   „Znáte náš pořad a přijmete pozvání od České televize?“ Televizní pošťák držel v ruce obrovskou obálku.

    Za rohem v pozadí domu vykukovala mužská hlava.

   „Váš pořad znám, ale musím se zeptat partnera. Ale co, zvědavost mi nedá a přijedu.“

   Střih.

  Vzápětí pan Josef, který měl na sobě o číslo menší, fialové sako, vešel do studia. Nemoderní sako ho ale nestresovalo.Vlastně ho nevyvádělo z míry v jeho životě už vůbec nic, byl spokojený.

  Ester přešla  od Dagmar do druhé části studia a sedla si na pohovku vedle Josefa.

  „Můžete nám něco říci o sobě? Kdo myslíte, že vás pozval?“

  „No, mohl by to být můj kamarád, který po průmce odešel do Německa.“

  „A nemohla to být třeba nějaká láska nebo zapomenutí příbuzní?“

  „Ne,  ale ten kamarád z Německa by to být mohl.Toho bych rád viděl.“

  „Podíváme se tedy do obrazovky, kdo si vás pozval. Poznáváte ji?“

  Na obrazovce se objevila Dagmar.

  „Ne, vůbec nevím, kdo to je?“

  „A přejete si odstranit zástěnu?“

  „Ale já nevím, kdo to je?“

  „Můžu odstranit zástěnu?“

  „Když myslíte.“

  Paní Dagmar,v tu chvíli osmnáctiletá studentka, která toužila zase se svézt  na ruském kole, byla teď s kabinkou kolotoče úplně nahoře a cítila tu vzrušující nejistotu.

  „Dobrý den. Setkali jsme se v tramvaji, 21. srpna 1968 , byl jste. .jsi revizor a  já jsem neměla lístek, a pak…pak tam jely tanky a ty jsi mě chytil a objal a já jsem se zamilovala a toužila tě potkat, vzpomínáš?“

  „Ne, nevzpomínám.“

 Ve studiu zhasli a diváci, Ester, pošťák Ondra, Dagmar i bývalý revizor Josef s partnerem stáli každý na jiném místě pod teplákově modrým nebem.

   Padala hvězda, jenže jí viděl jenom někdo a jenom odněkud, protože jenom ten, kdo vidí padající hvězdu, si může něco přát.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář